V neděli bude ve skotském Glasgow zahájen dlouho očekávaný COP26. Již dvacátá šestá konference stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu bude vyvrcholením mezinárodních jednání z posledních dvou let, tj. od zasedání COP25 v Madridu v roce 2019. Ve světle nových vědeckých poznatků a nedostatečného plnění historických závazků ze strany jednotlivých zemí byl summit v Glasgow připravován s rostoucím vědomím naléhavosti posílit mezinárodní spolupráci v oblasti ochrany klimatu a zvýšit celkové ambice pro snížení emisí skleníkových plynů, jestliže se chceme vyvarovat výraznému zvyšování průměrné globální teploty, které by mohlo zásadně ohrozit budoucnost lidskou společnost, mělo negativní vliv na stav lidských práv ve světě[1] či ohrozilo mezinárodní bezpečnost v následujících desetiletích[2].
Svět se již dnes potýká s dopady a účinky klimatických změn. Dosavadní zvýšení průměrné globální teploty vedlo k výrazným výkyvům v počasí od záplav, sucha, vln veder po hurikány a rozsáhlé požáry v různých částech světa. Vědecké poznání ukazuje jednoznačný vztah mezi lidskou činností, globálním oteplováním a těmito extrémními projevy počasí[3]. Zároveň se stále více prohlubuje propast mezi tím, kde jsou roční celosvětové emise skleníkových plynů, a tím, kde by měly být, pokud chceme být na cestě k udržitelnému rozvoji a nepřekročení hranice 2°C jako „bezpečného“ limitu pro zvýšení globální teploty. Podle posledních zpráv se ukazuje, že tento rozdíl narůstá a může vést do konce století k výrazně většímu zvýšení teploty a s ním souvisejícími dopady na lidskou společnost[4].
Nadcházející summit v Glasgow nabízí možnost změnit současnou trajektorii. Je tak vnímám jako významný milník v mezinárodním boji proti klimatickým změnám. Ve vyjádřeních je často také označován za poslední reálnou šanci předejít dalekosáhlým dopadům globálního oteplení nad v minulosti stanoveným stropem 2°C. Ze všech těchto důvodů bude COP26 skutečně zásadní událostí v globální klimatické diplomacii.
Kde se dnes nacházíme? Co se událo od přijetí Pařížské dohody?
V prosinci 2015 přijaly po velmi intenzivním mezinárodním vyjednávání smluvní strany Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu, tj. Pařížskou dohodu. Hlavním bodem dohody je dlouhodobý závazek udržet nárůst průměrné globální teploty pod hranicí 2°C a usilovat o to, aby se zvyšování průměrné světové teploty nepřekročilo 1,5°C v porovnání s dobou před průmyslovou revolucí v 19. století. Poprvé se také v Pařížské dohodě podařilo nalézt shodu na potřebě postupného omezení růstu emisí skleníkových plynů také ze strany rozvíjejících se zemí. Každá země tak předložila tzv. Nationally Determined Contribution (NDCs) neboli národně určený příspěvek k dosažení klimatických cílů dohody. V neposlední řadě dohoda z Paříže přinesla jasný závazek rozvinutých zemí finanční pomoci chudším státům při plnění jejich příspěvku ke globálnímu klimatickému úsilí, zejména tedy v snižování emisí skleníkových plynů a předcházení klimatickým změnám. Zároveň ale také již bylo zřejmé, že bude nutné pomoci obyvatelům chudších zemí s adaptací na klimatické změny, které budou zejména v rozvojových částech světa mít výraznější dopady. Od roku 2020 tak měly bohaté země poskytovat do roku 2025 pod hlavičkou klimatické finance každoročně 100 miliard USD.
Pařížská dohoda a její ambice předejít zásadním klimatickým změnám je postavena na dvou základních mechanismech. Zaprvé na vzájemném tlaku smluvních stran dodržovat přijaté závazky a posilovat koordinaci při jejich naplňování. Zadruhé na pravidelném vyhodnocení dosavadních výsledků mezinárodní spolupráce a koordinace při naplňování stanovených cílů. Pařížská dohoda předjímá, že každých pět let dojde k revizi závazků s ohledem na to, jestli mezinárodní společenství je na cestě k dosažení stanovených cílů, či nikoliv. V obou dvou případech přichází ke slovu klimatická diplomacie. A v obou dvou případech to bude právě COP26, který má být testem funkčnosti těchto mechanismů.
V uplynulých pěti letech nicméně nedošlo ve většině oblastech, které Pařížská dohoda pokrývá, k dostatečnému pokroku. Ukazuje se to zejména v narůstajícím rozdílu mezi plánovaným snižováním emisí skleníkových plynů a jejich reálnou roční produkcí. Podle poslední zprávy UNEP tak vývoj naznačuje, že tato mezera povede, pokud se nic nezmění, ke zvýšení průměrné globální teploty minimálně o 3°C do konce století[5]. V případě klimatických financí je situace obdobná. Přestože rozvinuté země postupně zvýšily svůj příspěvek chudším státům na boj proti klimatu, tak nebylo podle většiny odhadů (oficiální čísla nejsou stále k dispozici) v roce 2020 dosaženo požadovaného cíle 100 miliard USD. Jednak by to odpovídalo předchozí dynamice nárůstu prostředků, tak možným dopadům pandemie COVID-19 a přesměrování části pomoci na její řešení[6].
Co říká věda?
V srpnu letošního roku předložila své závěry Pracovní skupina I, jakožto vstup do celkové, již šesté, hodnotící zprávy Mezinárodního panelu pro klimatickou změnu (IPCC). Ve svém hodnocení se zaměřuje na vyhodnocení fyzického prostředí a na analýzu dopadů antropogenních vlivů na změny klimatu. Ve svých závěrech předložená zpráva hovoří jednoznačně. Zpráva mimo jiné totiž informuje o již probíhajících změnách klimatu – v prvních dvou dekádách 21. století byla světová průměrná teplota na povrchu o 0,99°C nad průměrnými teplotami v letech 1850-1900 a v letech 2011 až 2020 byla dokonce o 1,09°C vyšší než v porovnávaném období[7]. Z dlouhodobého hlediska zpráva také obsahuje jednoznačné závěry, které potvrzují vztah mezi lidskou činností a globálním oteplováním. Zaprvé se nacházíme v nejteplejším období za posledních 100 tisíc let. Zadruhé dochází k výraznému zvýšení koncentrací emisí CO2, které jsou podle výzkumu nejvyšší za poslední dva miliony let.
Vědecké závěry také poukazují na nedostatečnost mezinárodního úsilí v boji s klimatickými změnami. Současné závazky smluvních stran Pařížské dohody podle posledních poznatků nepovedou bez jejich navýšení k dosažení stávajících cílů a e nutné zásadní zrychlení snižování emisí – zpráva předpokládá, že hranice 1,5°C bude překročena v průběhu následujících dvou desetiletí. V případě, že se nepodaří navýšit závazky, vědci odhadují, že po krátkém snížení emisí v důsledku pandemie, se vracíme na vzestupnou trajektorii – od ledna do září 2021 docházelo k opět nárůstu a nyní jsme na stejné úrovni celosvětových emisí jako před pandemií COVID-19[8].
Jaká budou hlavní témata jednání COP26?
Od roku 2019 probíhají intenzivní mezinárodní jednání vycházející z poznatků, že současné národně stanovené příspěvky k boji s klimatickými změnami nejsou dostatečné k dosažení cílů Pařížské dohody. Potvrzují to poslední závěry mezinárodního panelu expertů a mezinárodních organizací (viz. IPCC a UNEP). Mezinárodní klimatická jednání tak především měla přispět k zvýšení ambice jednotlivých národních plánů. COP26 bude vyvrcholením těchto snah.
Z přípravných jednání a expertních posudků vyplývají především dva požadavky – jednak na přechod k tzv. „net-zero“ ekonomice do roku 2050 a také na výrazné navýšení závazků vedoucí k snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 na padesát procent. Hlavní přípravné jednání proběhlo v září 2021 Miláně[9] na ministerské úrovni a tzv. pre-COP se zaměřoval na přípravu agendy samotné konference smluvních stran. – důraz na zvýšení ambice, téma financování, zlepšení přístupu k dopadům klimatických extrémů, jasnější definici adaptačních mechanismů včetně stanovení adaptačních cílů.
Zasedání COP26 předchází aktualizace národně stanovených příspěvků jednotlivých zemí. Velmi intenzivně probíhá debata o koordinaci přístupu hlavních aktérů na klíčových mezinárodních fórech, zejména na jednáních G7 a G20[10], ale také prostřednictvím klimatického dialogu mezi EU a USA po nástupu Bidenovy administrativy. V období mezi zasedáním COP26 a summitem v Glasgow tak 86 zemí a EU27 předložily aktualizované NDCs. U dalších zemí se očekává, že tak mohou učinit v těchto dnech. Příkladem může být Jižní Korea, která poté, co již oznámila přechod na uhlíkovou neutralitu do roku 2050 v loňském roce, v průběhu října přislíbila snížit své emise o 40 procent do roku 2030 namísto původně plánovaných 26,3 procent[11]. Samotné jednání COP26 je tak potřeba vnímat jako jisté vyvrcholení dvouletého období mezinárodní klimatické diplomacie, kdy dochází k jednání na mnoha fórech a v mnoha bilaterálních dialozích.
Pokud jde o hlavní cíle COP26 a o témata, na které se bude upírat pozornost, tak je potřeba zmínit především posílení dosavadních závazků jednotlivých zemí s dvojím cílem snížit emise o 50 procent do roku 2030 a dosáhnout globální uhlíkové neutrality do roku 2050. Stěžejní bude především, jestli státy předloží konkrétní plány, které povedou ke snížení emisí do roku 2030, protože doposud celá řada národních příspěvků neobsahovala jasný postup k dosažení dlouhodobějších cílů.
Druhým stěžejním tématem bude otázka mobilizace klimatických financí, zejména na pomoc chudším zemím. Debata bude nejen o naplnění výše závazku z Paříže z roku 2015 v podobě 100 miliard USD ročně na pomoc chudším zemím, ale také o dalších možnostech navýšení investic do zelené tranzice.
COP26 má za cíl také posunout debatu ohledně adaptace na klimatické změny. Podle vědeckých studií již dochází k nezanedbatelnému nárůstu průměrné globální teploty, což se projevuje v mimořádných výkyvech počasí s lokálními i regionálními dopady. Zejména v případě již tak zranitelných regionů a komunit mohou klimatické změny být faktorem, který další rizika posiluje, což může mít dalekosáhlé sociální, ekonomické, humanitární a bezpečnostní důsledky pro miliony obyvatel naší planety. I proto bude snaha jasněji definovat cíle v oblasti adaptace na klimatické změny, přestože dosavadní jednání nenabídla konkrétnější představy o podobě těchto cílů.
Mezi další oblasti, která budou předmětem jednání během summitu, budou patřit problematika reportingu, přístupu k neočekávaným klimatickým jevům a klimatickým katastrofám nebo mechanismy snižování emisí v mezinárodním obchodě a nástroje k tomu určené.
Jaký má význam COP26 pro Evropskou unii a pro Česko?
Evropská unie bude vyjednávat v průběhu summitu jako celek, tj. jako EU27 nikoliv každý členský stát zvlášť. Delegaci EU tak povede předseda Evropské rady Charles Michelle, předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen a za předsednictví slovinský premiér Janez Janša. Evropská unie dlouhodobě podporuje posílení závazků a národních příspěvků ostatních zemí, protože podíl EU na globálních emisích postupně klesá[12]. Rada EU v tomto duchu také schválila vyjednávací pozici EU27 na nadcházejícím summitu v Glasgow. EU v této pozici podporuje základní ambice předsedající země a předem očekávané cíle zasedání COP26.
V této souvislosti je také potřeba zdůraznit, že EU27 patří mezi smluvní strany Rámcové dohody OSN o změnách klimatu, které zásadně zvýšily ambicióznost svých plánů na snížení emisí. V české veřejné debatě se tato skutečnost nezmiňuje, ale aktualizace klimaticko-energetické politiky EU obsažené v Zeleném údělu (Green Deal), která byla vtělena do legislativního balíčku Fit for 55, je především novým závazkem EU pro probíhající mezinárodní klimatická jednání před COP26 a odpovídá potřebě celosvětově snížit globální emise o 50 procent do roku 2030, aby svět nečelil v následujících dvaceti letech růst teploty nad 1,5°C. Nejedná se tudíž o nic víc, než příspěvek EU k mezinárodnímu úsilí, na kterém se podílí další země a který odpovídá nejnovějšímu vědeckému poznání.
V případě české veřejné debaty je potřeba tuto linku a propojení více zdůraznit a také nahlížet na klimatickou debatu uvnitř EU jako na součást širší mezinárodní klimatické diskuze. V současné době se zaměřuje až na ojedinělé výjimky na vnitřní unijní rozměr klimatické debaty a na konkrétní legislativní návrhy související s plánovanou zelenou tranzicí. V této analýze není prostor a není to její cíl se věnovat české veřejné diskuzi o evropské klimatické politice a přechodu k uhlíkové neutralitě. Z dosavadních poznatků je však možné konstatovat, že ve větší míře by bylo vhodné, aby se veřejná a politická debata více zaměřila na mezinárodní rozměr probíhajících klimatických jednání a identifikovat možnou roli pro ČR v jednotlivých oblastech. Velký prostor je také ve větším využití české klimatické diplomacie při nalézání prostoru pro představení ČR jako aktivního aktéra v mezinárodních debatách a při identifikaci řešení, např. při pomoci chudším zemím, v oblasti přenosu technologického know-how významného pro mitigaci či adaptaci na klimatické změny.
[1] UN Human Rights Council, „Climate change and poverty : report of the Special Rapporteur on Extreme Poverty and Human Rights“, Geneva, 2019.
[2] Guy, Kate at al., “A Security Threat Assessment of Global Climate Change: How Likely Warming Scenarios Indicate a Catastrophic Security Future”, The Center for Climate and Security, an institute of the Council on Strategic Risks. Washington, DC. February 2020.
[3] Více informací na internetových stránkách UNEP: Facts about the climate emergency | UNEP – UN Environment Programme.
[4] UNEP. „Emissions Gap Report 2020“, United Nations Environmental Programme. Nairobi, 2020.
[5] Ibid.
[6] The broken $100-billion promise of climate finance — and how to fix it (nature.com)
[7] IPCC, „Climate Change 2021: The Physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Sixth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change“. Cambridge University Press. In Press (2021).
[8] Tamtéž.
[9] COP26 předsedá Velká Británie a spolupředsedá Itálie.
[10] G7 Ministerial Can Pave Way for Success at COP26 | UNFCCC
[11] S.Korea’s Moon to attend COP26 climate talks, G20 summit | Reuters
[12] V závislosti na zdroji dat a měřeném období, tak podíl EU27 na globálních emisích se pohybuje mezi 7,5 až 8,6 procenty. V porovnání s tím byl v roce 2019 podíl Číny 28%, USA 14,5%, Indie 7,1% a Ruské federace necelých 5% (Zdroj: www.statista.com).