Neměli bychom naskakovat na uměle vytvořené dilema, že nemůžeme investovat do obrany, protože by to znamenalo menší důchody nebo ohrožení sociálních standardů. Zároveň ale není možné akceptovat, že budeme investovat do obrany škrty v sociální politice a oslabováním sociální soudržnosti v EU.
Zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA způsobilo dynamickou proměnu na geopolitické mapě světa a nastavilo Evropě nepříjemné zrcadlo. Rozšířenou anekdotou se stalo konstatování, že 450 milionů Evropanů se doprošuje 340 milionů Američanů, aby je bránili před 144 miliony Rusy. Nicméně pojďme se na financování obrany podívat fakticky. Je to opravdu tak, že když si Evropa zajistí ochranu sama, bude to znamenat nižší důchody a rozpad sociálních jistot?
Podle ekonomického think tanku Bruegel by to pro zachování dostatečné obranyschopnosti znamenalo dodatečných 300 000 vojáků a roční navýšení výdajů o nejméně 250 miliard eur. Pro srovnání, v minulém roce státy EU vydaly na obranu 326 miliard eur. Nový návrh, tzv. ReArm Europe, předpokládá investici 800 mld eur v průběhu let – 150 miliard ze společného financování a zbytek z rozpočtů jednotlivých členských států.
Jak tedy 650 miliard eur mezi členskými státy v následujících letech najít? Opakovaně se otevírá otázka přesunu rozpočtových prostředků. Nicméně není to jen Česká republika, která se minimálně od doby pandemie Covidu-19 drží v rozpočtovém deficitu. To ostatně navazuje na obecný společenský diskurs, který odmítá zvyšování daní. Přitom se přímo nabízí využití zmrazených ruských majetků v EU (cca 250 mld eur), nebo zapojení nejbohatších prostřednictvím daně z kapitálových zisků, případně jiného mechanismu, který by dále nezatěžoval běžnou populaci – tak, jak to navrhuje například Parti Socialist ve Francii. Téma nových zdrojů je ostatně na místě. Bezpečnostní břemeno by mělo být neseno spravedlivě, a to hlavně tou částí společnosti, která si to může dovolit.
Další možností je zdanění amerických společností v Evropě v reakci na americká cla. Nezbytné je rovněž pokračovat v boji proti daňovým rájům a neprůhledným vlastnickým strukturám. Transparentnost finančních toků v EU je totiž další klíčovou oblastí k větší vnitřní bezpečnosti.
Součástí řešení je také budování evropského obranného průmyslu schopného naplnit evropské požadavky a kapacity. Peníze je třeba investovat v rámci Evropy, a to mnohem zodpovědněji než dosud. Nabízí se “federalizace” společného plánování nákupů a obrany, která by ve výsledku mohla přinést nižší náklady.
Myšlenka přesunu peněz z prostředků na sociální politiku nebo omezení investic do zelené transformace je však velmi krátkozraká. Omezení sociálního státu by s jistotou vyvolalo negativní reakci veřejnosti a dlouhodobě by oslabilo podporu posilování evropské obrany, podpořilo by další polarizaci společnosti, pravděpodobně by posílilo krajní pravici či některé krajně levicové síly, které mají blízko k pozicím Kremlu. Výsledkem by byla slábnoucí soudržnost evropské společnosti, což by bezpečností situaci spíše zhoršilo, než zlepšilo.
Zastavení přechodu k nízkoemisnímu hospodářství jde přímo proti snaze omezit evropskou závislost na vnějších aktérech, včetně Ruska. V tomto směru měli evropští zelení výstižný slogan „Izolujme Putina, izolujme naše domovy“. Právě závislost na ruském plynu a ropě přispěla k energetické krizi a bránila razantnějšímu postupu proti agresorovi.
Evropa má dostatek zdrojů, aby se dokázala bránit sama a současně zajistila důstojné podmínky pro život svých obyvatel. Otázkou zůstává, zda má i politiky a političky schopné tuto vizi obhájit. Společná bezpečnost a soudržný sociální stát nejsou protiklady, ale dvě strany téže mince, které musí Evropa propojit, pokud chce zajistit svou stabilní budoucnost.
Autor vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Univerzitě Karlově. Je spoluzakladatelem a spolupředsedou organizace Můžeme!, z. s., která usiluje o propojení proevropských a hodnotově orientovaných sociálních demokratů a demokratek v Česku s cílem propagovat témata blízká progresivní evropské levici. Ve své práci se specializuje na mezinárodní politiku a sociální politiku. Je členem odborů, dlouhodobě spolupracuje s progresivním evropským think tankem FEPS (Foundation for European Progressive Studies) a je juniorním analytikem a projektovým manažerem Progresivního analytického centra (PAC).