Bydlení se v poslední době skloňuje ve všech pádech. Je však velký rozdíl v obsahu vět podle jejího autora. Zatím co politici se bytové politice buď vyhýbají, nebo navrhují řešení, která jsou zřejmě příliš slabá, nebo úplně mimochodná, odborníci apelují na to, že bydlení je právo, že jednotlivé země musí mít úplné funkční spektrum způsobů, jak bydlení získat tak, aby bylo dostupné pro všechny skupiny obyvatel, zejména ve vztahu k jejich příjmu.
Evropané, zejména občané žijící v zemích, které jsou členy Evropské unie, mnohdy neskrývají své zklamání. Evropská unie je založena na Smlouvě o Evropské unii a též o jejím fungování. Jednou z priorit je též spokojenost obyvatel.
V oblasti hospodářství se členské státy dělí na ty s vyspělejší ekonomikou, které do rozpočtu unie přispívají a na ty, které se s nimi snaží srovnat a k tomuto účelu jsou adresáty různých dotací či příspěvků, ze zdrojů unie čerpají.
V oblasti bydlení se ale v rámci unie příliš mnoho neděje. Evropa je rozdělena na země s tradiční a úplnou bytovou politikou a země zejména východoevropské, které svoji bytovou politiku řeší nedostatečně. Neslyšel jsem v Evropském parlamentu diskusi o tom, že i v této oblasti by EU měla dbát na postupné vyrovnání podmínek pro dostupnost bydlení ve všech členských státech. Myslím, že by se to mělo změnit.
Evropské země nejsou monolit, v každé zemi dominují strany různých orientací, levicové či pravicové podle tradičního dělení. Ale v tom překážku nespatřuji, ta je v něčem jiném. Má-li být bytová politika efektivní, řešící všechna „patra“ obyvatel (podle jejich příjmu a podobně), pak musí splňovat jedno zásadní pravidlo: Musí být komplexní.
Co to znamená?
Nejvíce poptávaným, ale nejméně dostupným je bydlení ve vlastním bytě, nemovitosti. Ty vystupují na trh za cenu tržní, v místě obvyklou, která je mnohdy násobně vyšší, než cena pořizovací. Logicky má své nezastupitelné místo na trhu.
Druhou obvyklou formou je bydlení nájemní. Jeho obliba je v různých zemích různá. Byty pronajímají podnikatelé, mnohdy obce, je to široké spektrum odlišující se výší nájemného – od tržního, tedy maximálně dosažitelného, až po určité regulace buď státem (například francouzský model HlM – Habitations á loyermoderé – který vyměřuje nízké nájemné ve výši ekonomicky nezbytných nákladů na provoz). I zde je tedy prostor pro různé formy nájmu.
Třetí formou je bydlení v neziskových formách, například v bytových družstvech nebo domech různých druhů neziskových bytových společností. Tato forma by měla být dostupnou pro většinu občanů, odkazuji na zdroj informací organizace „HousingEurope“, (http://www.housingeurope.eu/). Ta ve své statistice uvádí existenci 25 milionů takových bytů v Evropské unii. Podotýkám, že například v České republice ale i v jiných východoevropských členských státech EU tato forma neexistuje, i když před rokem 1953 se u nás úspěšně rozvíjela na základě zákona rakouského z roku 1873. Politici ale po dobu 35 let nenalezli odvahu k obnovení tohoto modelu.
Čtvrtou formou je bydlení sociální, určené osobám, které se z různých důvodů ocitli na okraji společnosti. Jde o kombinaci podpor, důstojného bydlení. Zde bych rád poukázal na jeden „neunijní“ model, a to britský. Jejich HousingAssociations – bytové asociace existují již 200 let a mají přes dva miliony bytů. Je to propracovaný model s právy obcí žádat určité procento výstavbu takových levných bytů od developerů a mohl by být i pro EU vhodnou alternativou.
A když už jsme mimo EU, pak bych rád zmínil model, který nyní spolu s odborníky a některými politiky zkoumáme – americký model družstev s omezenou způsobilostí – Limited EquityHousingCooperatives – který se osvědčil v celých Spojených státech. Tato družstva většinou zakládají občané spolu s obcí, jde o nonprofitní výstavbu která trvale slouží jen k bydlení, člen, pokud z družstva odejde, dostane zpět svůj vklad a jím dosud splacený úvěr, který si sjednalo družstvo s bankou.
Chtěl bych skončit doma určitým varováním z naivních modelů řešení či z nečinnosti. V České republice jsme po roce 1989 za babku rozdali vše, co se dalo. Milion bytů získali obce, ale vláda ponechala regulaci nájmu, což obcím generovalo značné ztráty a proto 95 % těchto bytů levně prodali nájemníkům. Bytová družstva,soukromoprávní subjekt, tedy jejich byty, byly zákonem z roku 1992 nabídnuty a převedeny prakticky bezplatně do vlastnictví členům. Jedna generace byla plně uspokojena, ale tito noví vlastníci se svými byty vstupují na trh za cenu nejvyšší dosažitelnou, tedy tržní. Mladí lidé již takovou šanci dnes nemají, a non profitní model neexistuje.
Jsme na startu nového funkčního období Evropského parlamentu, budou jmenovány nové orgány, evropská komise. Pro mnohé země je nejvyšší čas, aby s nedostupným bydlením začaly něco dělat. Co nám bude platná ekonomicky vyspělá Evropa s mohutnou vrstvou obyvatel, kteří většinu svých příjmů dají ze drahé, pro mnohé zcela nedostupné bydlení. Myslím, že bychom to opravdu měli považovat za výzvu pro nejbližší období. A pozorný čtenář pozná, kudy vede cesta.
JUDr. Ivan Přikryl
analytik pro podnikové a bytové právo
